By Aurélie Wellenstein and Olivier Léonard, translated by Martina Votoupalová

Tato technika je velmi stará. Vznikla ještě před tím, než bylo objeveno foukané sklo. Byla hojně používána Féničany a Egypťany než upadla na několik století v zapomnění. Pokladnice faraónských hrobů nám zanechaly bohaté pozůstatky: amulety, šperky a vzácnou výzdobu pohřebního vybavení.

Pâte de verre byla znovu objevena na konci XIX. století ve Francii Henrym Crosem (1840-1907). Tento symbolistický sochař nadšený pro archeologii tuto techniku znovu objevil a stala se jeho velkou zálibou. Výsledky jeho výzkumů vzbudily velký zájem, mezi jinými u keramika Alberta Dammouse, průmyslníka Georgea Despreta, Ringela d'Illzacha a Amalrica Waltera najmutým bratry Daumy v Nancy.

V této technice se proslavili dva velcí umělci období Art Déco, François Decorchemont a Gabriel Argy-Rousseau, kteří následovali příkladu výše zmíněných průkopníků. Oba vytvořili originální styl a postupy. Ve světě brzy našli konkurenty např. ve Frédéricovi Carderovi ze Spojených Států nebo Sotoichi Koshibovi z Japonska.

Pâte de verre si po krátkém období zapomnění získala ve Francii znovuuznání díky sklárně Daum, spolupracující s mezinárodními umělci (Salvador Dali v 60. letech), v následujícím období díky Antoinovi a Etiennovi Leperlier, vnukům velkého Decorchemonta. V návaznosti na ně je třeba připomenout pozoruhodné práce Angličanů Keitha Cummingse, Diany Hobson a Tessy Clegg.

V celém světě, od Francie přes Nový Zéland po Japonsko, jsou umělci nadšeni pro pâte de verre a pokouší se rozšířit její umělecký záběr. Např. Američan James Watkins ve svých snových zátiších tak blízkých světu malíře Morandiho nebo David Reeckie, nemilosrdný režisér směšných postaviček a klaunů. Jemné skleněné krajky Etsuka Nichi a naivní misky Emmy Wood předávají s duchaplností Dammousovu tradici.